Jeskyně

Přestože jsou některé jeskyně vytvořeny náhlými geologickými silami – kapsami vulkanického plynu, lávou, zemětřesenímí – je to velmi pomalé prosakování podzemní vody, které vytváří ledu podoblé stalaktity a věčný klid legendárních vápencových jeskyní paleolitické Francie a Španělska. Hluboko v labyrintech jejich chodeb, kapka vody nebo padající kámen zní ozvěnou skrze svět absolutní temnoty a stále teploty.

Naši předkové se po hmatu pohybovali podél těchto chladných stěn, ve svých rukách balancovali s šálky mihotavého hořícího oleje, poslouchali, jestli neuslyší dech obrovských jeskyních medvědů, před tím, než dosáhli úžasně realistických maleb – důkazu o dlouhotrvající lidské fascinaci uměleckými technikami a symbolickými obrazy.

Tím, že poskytovaly průchod mezi tímto světem a podsvětím nebo mezi životem a říší mrtvých, jeskyně evokují prvotní funkce matky země jak dělohy tak hrobu. Aztékové sledovali svůj původ k Sedmi Jeskyním (Chicomoztoc), prvotní událost, která se odráží ve stvořitelských mýtech Puebla, Hopiú a Zuniú, vynořují se z jeskynního země-lůna. Starověcí a středověcí básnící čerpali z těchto mateřských asociací když ztvárňovali vchod do Hádu nebo pekla jako svažující se jeskyni, a když chtěli vykreslit místo smrti, návratu, iniciace a znovuzrození.

Podle Eliadeho, horníci v tradičních společnostech přirovnávali své umění vytahování drahých kovů z těla země, kde tyto kovy byly nošeny jako plod v jeskyních k porodnickému umění. Podobně říká Ovidius svým starověkým římským čtenářům, že i primitivním věku Saturna měli lidé jejich domy v jeskyních stejně jako byl Saturnem dán Jupiterovi přístřešek v krétské jeskyni v hoře Ida a byl starostlivě živen včelami a kozami.

V úplné tmě jeskyně, se působivě manifestoval dramatický symbol světla. Když se uražená japonská bohyně slunce Amaterasu stáhla do jeskyně , uvrhla svět do temnoty. Byla vylákána ven teprve když bohové vzbudili její zvědavost tak, že drželi zrcadlo u vchodu její jeskyně, aby odráželo její vlastní zářivost.

Platon učil, že samotný svět je jeskyní pro nevědoucí, kteří sledují stíny na jejích stěnách, které vrhá božské světlo a že osvícení vnímají přímo.

Psychologicky může vstoupení do jeskyně mít kvalitu introverze, inkubace, regrese k zdroji, mentální stáhnutí nebo hibernaci. Jeskyně může představovat útočiště, ale také omezenou a zastaralou (archaickou) perspektivu. Poutník se může v jeskyni ztratit nebo dezorientovat nebo zažít „zával“ (cave-in), což může odrážet to jak může pevná omezení/ kontrola vést k zdrcujícímu nesebevědomí.

Alchymie zobrazovala jeskyni jako formu alchymistické nádoby (vas) a náboženské tradice nazírají na jeskyni jako na místo konverze a vyvrcholení duchovního hledání.

Mohamed slyšel hlas Aláha znít ozvěnou v jeskyni. Zrovna tak se na Ortodoxních křesťanských ikonách Ježíš nenarodil v jesličkách, ale v jeskyni. Betlémská hvězda nad hlavou vede svůj paprsek ke vchodu do jeskyně a osvětluje nového boha chráněného v tajném nitru matky země.

Přeloženo z: The Book of Symbols – reflections on archetypal images

Jeskyně – jiný zdroj

„Symbol vesmíru“ (Porfyrios); omfalos; střed světa; srdce; místo sjednoceného bytostného já a ega;

  • místo, kde se setkává božské a lidské, proto také všichni umírající bozi a spasitelé se rodí v jeskyni
  • vnitřní ezoterické vědění
  • to, co je skryté
  • místo iniciace a druhého zrození. Jeskyně je též ženským principem, lůnem Matky-Země a jejím ochranným aspektem
  • je jak místem pohřbívání, tak znovuzrození, tajemství, vzestupu a obnovy, odkud se člověk vynořuje a kam se ve smrti navrací – do kamenného hrobu
  • takovéto vynoření spojuje jeskyni s kosmickým vejcem. Jeskyně má těsný vztah k symbolice SRDCE jako duchovnímu a iniciačnímu středu makrokosmu i mikrokosmu
  • jeskyně i srdce jsou symbolizovány ženským trojúhelníkem, jehož vrchol směřuje dolů. Hora je principem mužským, viditelným a vnějším a je představována trojúhelníkem směřujícím svým vrcholem vzhůru, zatímco jeskyně uvnitř hory je principem ženským, a uzavřeným. Obě jsou vesmírným středem. Jako součást hory sdílí jeskyně její axiální symboliku.

Iniciační obřady se nejčastěji konají v jeskyni jako symbolu podsvětí a hrobu, kde má své místo smrt předcházející znovuzrození a osvícení. Jako místo iniciace byla také místem tajným_ vchod do ní byl skryt před nezasvěceni labyrintem nebo nebezpečným průchodem, často střeženým příšerou nebo nadpřirozenou bytostí, a přístup byl možný jen po překonání odporu. Vstoupit do jeskyně znamená také znovu vstoupit do lůna Matky-Země. Stejně je tomu i při pohřbech v jeskyních. Průchod jeskyní představuje proměnu existence, jíž se rovněž dosahuje přemožením nebezpečných mocností. Jeskyně je často místem posvátného sňatku (hieros gamos) mezi nebem a zemí, králem a královnou apod.

Čína: jeskyně je principem ženským, jin, zatímco hora je jang.

Hinduismus: srdce, střed, „jeskyně srdce“ je místem, kde sídlí átman.

Indiáni: světy jsou symbolizovány řadou nad sebou umístěných jeskyní.

Keltové: přístup k onomu světu.

Mitraismus: bohoslužba a iniciace se odehrávaly v jeskyni, v níž byly květiny a prameny na počest Mithry, otce a tvůrce veškerenstva: jeskyně byla miniaturou vesmíru, který stvořil.

Platón: svět ve své potemnělosti a iluzívnosti.

J.C. Cooperová – Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů, Mladá fronta