Sníh

Sníh je zvěstovatel zimy, ročního období, které zpomaluje svět. Neodvratný pohyb sněhu ustává když se vločky seskupí na hromadu. Sníh se snáší a blokuje cestu přesně tam, kde dopadne.

Sníh jsou krystalky ledu, které se formují z atmosferických výparů a padají jako vločky. Krystalická struktura sněhových vloček ji zabraňuje, aby se na sebe těsně namačkaly, což má za následek vzduchové kapsy, které činí ze sněhu skvělý izolátor. Když je ohřátá země pokrytá vrstvou práškového sněhu tak zamrzne jen částečně. Propouští vlhko a ochraňuje rostliny a zvířate, kterým poskytuje přístřeší před následky mrazivého klimatu. Doslova sněhová pokrývka tichého sněhu je často zažívána jako izolant, pokrývka, která izoluje smysly od vyrušeních vnějšího světa. Krajina pokrytá sněhem vypadá, jaky by spala a dokonce snila. V cyklu ročních období, sněhový zimní spánek předchází probuzení na jaře.

Přesto sníh může by úžasně aktivní – třpytící se, vířící, kroužící, vanoucí, transformující prostředí způsoby tak rozmanitými, jakých fyzických forem může sám nabývat, takže kultury jako Inuité mají nesčetně různých způsobů jak sníh popsat. Sníh je dvojznačný – je magický a nebezpečný, jemný a nekompromisní. Může do sebou vše pohřbít, přesto si zachovává spřízněnost s výškami – drží se na střechách a větvích stromů, v jakémkoli ročním období přetrvává na vrcholech hor – obraz odpoutané čistoty a majestátní moudrosti.

Z těchto důvodů je zářivost sněhu pociťována jako chladná. Spíše jako měsíční svit než sluneční svit. Chladně bílá barva os sněhu odraženého světla často symbolizuje čistotu a „cudné“ stáhnutí se od teplého lidského doteku. Paradoxně, sníh může také odrážet tolik světla, že přestane osvětlovat a místo toho oslepuje, a způsobuje pálení očí, když nejsou chráněny sněžnými brýlemi. Jako všechny symboly, sníh v sobě spojuje silné protiklady – zdá se, že sníh v sobě poutá oheň a led. V mnoha světových kulturách, sníh se stává „sněhovou pannou,“ královskou, ale vzdálenou formou archetypálního ženství které vzbuzuje vášeň jen aby ze svého milence vysála životní mízu emocionálního tepla. Její nádhera, stejné jako nádhera sněhu je fascinující, ale nelidská a potencionálně smrtící. Na druhé straně může sníh zobrazovat psychickou „zmrzlou zemi“ jako v obraně potlačené nebo dissociované (oddělené, odloučené) pocity. Takové pocity mohou možná roztát jen v pravý čas, když je vědomí schopno takové tání snést.

Subtilním, ale také velkolepým způsobem vyvolává estetika sněhu až posvátný úžas. Ve vločkách sídlí jakási formální zdokonalující síla. Vločka je většinou šestiúhelníkový krystal a každá jednotlivá vločka je unikátní, což je ohromující statistická představa. Vločky mohou vykouzlit delikátní siluetu větví stromů nebo telefonních drátů, nebo ve velkém množství mohou redukovat celou krajinu na svou základní topografii. Dokonce i sněhová koule aspiruje na to stát se platónsky dokonalou formou – koulí. Sníh vytváří jednoduchou krásu a aktivuje fantazie o transformaci. Proto můžeme rozumět proč měli středověcí alchymisté obrovskou radost při spatření bílého sublimátu, který náhle „padal jako sníh“ v jejich destilačních baňkách – klíčová událost při výrobě nepostižitelného kamene mudrců.

zdroj: přeloženo z The Book of Symbols – Reflections on archetypal images