“Následuj mě!” říká cesta před námi a tak to uděláme s důvěrou, že už po ní před námi šli jiní. I když nevidíme terén jasně – v temnotě noci nebo pod sněhovou pokrývkou – cesta je průvodce a je to společník a ujištění, že po čase přijdeme k předmětu naší touhy ať už je to dobrodružství a nové území nebo důvěrná známost domova.

Nicméně podle biblické knihy Jób existuje “stezka, kterou nezná žádný dravec ani ji nikdy nevidělo sokolí oko…” (Job 28:7). Pták létající vysoko vidí dálnici, turistickou stezku, všechny fyzické trasy, ale nevidí symbolickou cestu, stezku moudrosti. Takováto symbolická stezka může být náboženská představa nebo praxe jako je Ušlechtilá osmidílná stezka v Buddhismu nebo jako Tao od Lao-c´ je “přirozená, vedoucí síla, která vede všechny věci k naplnění” nebo to může být to, co vyjadřuje Ježíšovo: “Já jsem cesta a pravda a život” (Jan 14:6). Slovo cesta znamená obojí jak cestu, tak způsob (metodu)…křesťanská cesta do nebe znamená následovat Krista, v dvojím smyslu – jednak jít v jeho šlépějích a také přijmout jeho zprávu.

Ale obraz stezky se také může objevit jakémukoliv ztracenému nebo zmatenému jedinci ve snu o cestě nebo o nášlapných kamenech (odrazovém můstku) a může naznačovat, že existuje cesta kam jít, stezka, kterou je možné následovat, přestože snící nemusí zatím vědět, co to je. “Stezka” v podstatě naznačuje směr. Pokud čelíme chaosu a pocitu, že události v životě jsou náhodné, tento obraz nám nabízí něco lineárního, připomenutí významu.

V mnoha indiánských kulturách Ameriky (Pima, Papago, Oglala, Hopi) je cesta dlouho považována za obraz pro správnou cestu života. V jiných náboženských systémech je důraz na dvě kontrastující cesty nebo stezky; často je ta jednoduchá v protikladu s tou správnou, která je strmá, úzká a obtížná. Buddhova “střední cesta” je výjimkou: není to ani život v luxusu ani v askezi a utrpení. Náš jazyk vyjadřuje tento symbolismus. Ať je situace jakákoliv, člověk může “být na správné stopě” nebo může být odsunuto na vedlejší kolej nebo být na špatné cestě, nebo být na cestě do slepé uličky. Cesta může taky prostě značit přirozený směr života s všemi jeho krásami, změnami směru, dobrodružstvími a drsnými místy a její konečný cíl – smrt.

Naše doba zdůrazňuje “jít si svou vlastní cestou, ne cestou tradice, nebo cestou, která je očekávána druhými. Leží zde potenciál pro individualitu, ale také nebezpečí egoismu a slepé pýchy. Cesta do neznáma, tak kde není žádná stezka je úkolem pro hrdinu, proroka, a může vyústit v objevení nové stezky pro klopýtající lidstvo.

Zdroj: přeloženo z The Book of Symbols – Reflections on Archetypal Images