Zlodějové a lupiči jsou psanci a kořistníci a připomínají nám lehkorukost nebo mnohem hrubější násilí prostřednictvím kterého nám může být sebrány vaše materiální nebo duchovní cennosti.

Ztělesňují ty autonomní, ničivé síly, které „rozbijí a vstoupí“ když si představujeme, že naše obranné mechanizmy jsou bezpečné. Čas, Nemoc, Smrt a Eros jsou zobrazováni jako zloději. Konkrétní krádež bereme tak vážně, že v minulosti byla trestána odseknutím rukou nebo potupnou popravou. Říká se, že Ježíš byl ukřižován mezi dvěma lupiči, což mělo zdůrazňovat to, že si osoboval královský status. Kapsáři a vykradači domů, ještě více maskovaní ozbrojení lupiči, piráti, bandité a loupežníci, nás poškozují a narušují naši iluzi že něco máme „plně ve vlastnictví.“

Přesto, možná kvůli v podstatě nejasné povaze vlastnictví, symbolika zloděje nebo lupiče je relativní. Posvátný lupič je součástí nesčetných mýtů o porušení a požehnání kde se kulturní hrdina, bůh, zvíře, nebo inspirovaný smrtelník pohybuje mezi božskými a lidskými dimenzemi podrývá autoritu a přerozděluje nakupené bohatství. Povoz boha Ganéši, mazaná krysa, mistrovský zloděj, nám ukazuje jak proklouznout zámky sýpky a získat životadárnou substanci. Skandinávský trpaslík Loki obsesivně krade od bohů, převrací božskou hierarchii a mění co se zdá být neměnné. Hermés, řecký šprýmař, klamavý a lstivý je patronem, zlodějů, bohem jak štěstí tak ztráty. V morálně neutrální božské hře přeměňuje zlodějství jako sílu a násilí na zlodějství jako hermetickou vynalézavost.

Jako ukradení ohně které „vyrvalo tajemství z přírody,“ prvotní přivlastnění kreativity je často zobrazováno jako „nezákonná intervence“ která bohům ukradla cosi cenného – zlaté jablka Hesperidek, zlatou ratolest z Dianina posvátného háje, bylinu nesmrtelnosti, jiskru božského ohně kterou Prométheova krádež zasela v duších jednotlivců. Krádež má své místo v mentálních procesech rozdělování a slučování. Evina mýtická krádež ze zakázaného stromu poznání ničí rajskou nevědomost a dělá z nás vědomé účastníky v plodném a bolestném napětí protikladů. Krišna, nezbedné máslo-kradoucí božské dítě hinduistického náboženství, je také okouzlující milenec a nejvyšší bytost v jedné osobě, krade srdce svým přívržencům a nechává je bezbranné vůči duchovnímu spojení. V mnoha pohádkách, je krádež jediný způsob, jak získat “těžko získatelný poklad, „ cíl iniciační výpravy, nebo opus transformace. Například krádež zlaté hrušky z královské zahrady, kterou spáchá hladový protagonista, přináší do akce prince nebo princeznu, kteří to chtějí napravit a jsou vedeni touto obrovskou ztrátou. Často je ten nejdokonalejší poklad chráněn někým jako je čarodějnice, mág, drak nebo had, s jejichž nebezpečnými energiemi je hrdinný zloděj nucen se utkat. Někdy je tento úkol nad možnosti a schopnosti zranitelného hledače a vyžaduje pomoc z supraracionální sféry ztělesněné andělem, moudrým starcem nebo stařenou, a magickým zvířetem.

Motiv krádeže bezpochyby vždy neznamená psychický zisk: Jung odpozoroval, že „zloděj, kterého policie nedopadla nicméně okradl sám sebe a vrah je svým vlastním katem.“ I cenné aspekty Já vyžadují pozornost a pokud ji nedostanou, uchýlí se ke krádeži psychického libida, ztrátě duše pociťované ve stavech melancholie, roztěkaností a vyčerpaností. V alchymistickém textu podlý zloděj „ozbrojen zlovolností arzénu“ představuje destruktivnější formy sebe-oloupení, způsoby, kterými znehodnocujeme a zrazujeme mystéria psyché, její okřídlené možnosti a ducha vnitřní pravdy, který zobrazen jako plachý mladík utíká, chvějíc se.

Zdroj: přeloženo z The Book of Symbols – Reflections on Archetypal Images